Keresés ebben a blogban

2013. február 9., szombat

Сергей Александрович Есенин (Jeszenyin S. A. – S. A. Jesenjin) Исповесть хулигана – A csavargó vallomása – Ispovest huligana



Сергей Александрович Есенин (S. A. Jeszenyin) – (1895 – 1925)

Исповесть  хулигана

Не каждый умеет петь,
Не каждому дано яблоком
Падать к чужим ногам.

Сие есть самая великая исповедь,
Которой исповедуется хулиган.

Я нарочно иду нечесаным,
С головой, как керосиновая лампа, на плечах.
Ваших душ безлиственную осень
Мне нравится в потемках освещать.
Мне нравится, когда каменья брани
Летят в меня, как град рыгающей грозы,
Я только крепче жму тогда руками
Моих волос качнувшийся пузырь.

Так хорошо тогда мне вспоминать
Заросший пруд и хриплый звон ольхи,
Что где-то у меня живут отец и мать,
Которым наплевать на все мои стихи,
Которым дорог я, как поле и как плоть,
Как дождик, что весной взрыхляет зеленя.
Они бы вилами пришли вас заколоть
За каждый крик ваш, брошенный в меня.

Бедные, бедные крестьяне!
Вы, наверно, стали некрасивыми,
Так же боитесь бога и болотных недр.
О, если б вы понимали,
Что сын ваш в России
Самый лучший поэт!
Вы ль за жизнь его сердцем не индевели,
Когда босые ноги он в лужах осенних макал?
А теперь он ходит в цилиндре
И лакированных башмаках.

Но живет в нем задор прежней вправки
Деревенского озорника.
Каждой корове с вывески мясной лавки
Он кланяется издалека.
И, встречаясь с извозчиками на площади,
Вспоминая запах навоза с родных полей,
Он готов нести хвост каждой лошади,
Как венчального платья шлейф.

Я люблю родину.
Я очень люблю родину!
Хоть есть в ней грусти ивовая ржавь.
Приятны мне свиней испачканные морды
И в тишине ночной звенящий голос жаб.
Я нежно болен вспоминаньем детства,
Апрельских вечеров мне снится хмарь и сырь.
Как будто бы на корточки погреться
Присел наш клен перед костром зари.
О, сколько я на нем яиц из гнезд вороньих,
Карабкаясь по сучьям, воровал!
Все тот же ль он теперь, с верхушкою зеленой?
По-прежнему ль крепка его кора?

А ты, любимый,
Верный пегий пес?!
От старости ты стал визглив и слеп
И бродишь по двору, влача обвисший хвост,
Забыв чутьем, где двери и где хлев.
О, как мне дороги все те проказы,
Когда, у матери стянув краюху хлеба,
Кусали мы с тобой ее по разу,
Ни капельки друг другом не погребав.

Я все такой же.
Сердцем я все такой же.
Как васильки во ржи, цветут в лице глаза.
Стеля стихов злаченые рогожи,
Мне хочется вам нежное сказать.

Спокойной ночи!
Всем вам спокойной ночи!
Отзвенела по траве сумерек зари коса...
Мне сегодня хочется очень
Из окошка луну..........

Синий свет, свет такой синий!
В эту синь даже умереть не жаль.
Ну так что ж, что кажусь я циником,
Прицепившим к заднице фонарь!
Старый, добрый, заезженный Пегас,
Мне ль нужна твоя мягкая рысь?
Я пришел, как суровый мастер,
Воспеть и прославить крыс.
Башка моя, словно август,
Льется бурливых волос вином.

Я хочу быть желтым парусом
В ту страну, куда мы плывем.

1920

A csavargó vallomása

Énekelni nem tud akárki.
S nem mindenki tud almaként
gurulni más elé a sárba.

Szeretném most magam kitárni.
Ez: a csavargó nagy vallomása.

Így jó nekem, ha gubanc a sörényem!
Fejem petróleumlámpása fénylik vállamon.
A szívetek: kopár táj őszi éjben-
hát jólesik, hogy beragyoghatom.
És jólesik, ha mint követ hajítják
a szitkot rám. Mikor felém sivít,
üstököm lengő szappanbuborékját
szorítom csak meg jobban egy kicsit.

S jobban esik az emlék: hogy van egy faluszél,
kis békalencsés tó, égerliget,
s hogy valahol apám, anyám is él,
s hogy bánják is ők a verseimet!
Mint a földet, mint vérüket szeretnek,
mint langyos záport, mely aranyat ért,
és vasvillával rontanának nektek
minden rám hulló rossz szavatokért.

Szegények ti, parasztok!
Azóta biztosan csúnyára nyűtt az élet.
Ma is istentől féltek, s a láptól borzadoztok.
Fiatok, a belőletek szakadt,
a legjobb költő orosz ég alatt-
ó, hogyha értenétek!
Nem a ti szívetek lett sorsáért zúzmarás,
mikor gázolt mezítláb az őszi pocsolyákban?
Most nézzétek: fején cilinder-csillogás
és lábán lakktopán van.

De benne él a falusi legények
kötekedő- vad, sűrű kedve.
A hentes cégérre pingált tehénnek
messziről köszön, kalapot emelve,
s emlékezik, ha konflislovakat lát,
hazai rétek trágyaillatára,
és felfogná minden lovacska farkát,
s mint menyasszony-uszályt, vinné utána.

Szeretem földemet.
Nagyon szeretem földemet
így is, hogy rápereg e rozsdás fűzfa-bánat,
éjjel a zengő béka-éneket,
a csupa sár, kedves disznópofákat.
Gyermek-emlékek könnyű láza ver le,
április-esték kékjét álmodom,
látom juharfánk: mintha térdepelne,
úgy melegszik a máglyafényű alkonyon.
Vén fa! De sokszor másztam sudaradra,
tojáslopó, fészekdúló gyerek!
Lobog-e még zöld koronád, juharfa?
Kérged az idő nem őrölte meg?

Hát te, te kedves
zsemleszín kutyám?
Öreg lehetsz már, vaksi, morgolódó,
udvarban ténferegsz, farkad lecsügg sután,
s szimatod elfeledte, hol a csűr, hol az ajtó.
Megint emlék- a szívem beledobban!
Loptam egyszer: anyámtól kenyeret,
és eddegéltük nagy-titokban, ketten,
morzsáig-híven osztozva veled.

Nem változtam szívemben
egy kicsit sem.
Szemem: búzavirág a rozsban, tiszta- kék.
Versek arany gyékényét elterítem,
s nektek valami jót, gyengédet mondanék.

Jó éjszakát!
Jó éjt mindnyájatoknak!
Az est kaszája már halkan surrog a fűben.
Szeretném ma nézni a teliholdat
kisablakomból. . . . .

Kék fény ragyog, özönlik, árad,
olyan kék, hogy most meghalni se kár.
Mit bánom én, hogy cinikusnak látnak,
ki farára lámpást akasztva jár!
Vén Pegazus! Agyonhajszolva nyargal.
Mi örömöm a roskadt ügetésben?
Azért jöttem, hogy szigorú szavakkal
a patkányokat áldjam és dicsérjem.
Fejem, mint szelíd nyárutója,
hajam mustként csorog le róla...

Szeretnék lenni sárga vitorla
és szállni, ahová kívánkozunk.

                              Fordította: Rab Zsuzsa

Ispovest huligana

Pevati ne može svako.
Pred tuđe noge nije lako
Pasti k΄o jabuka sa grane.

Počujte najveću ispovest
U ovoj pesmi huligana.

Ja nečešljan idem hotimice
S glavom k΄o ptrolejkom što plameno blista.
Uživam da osvetlim  u tmici
Vašu dušu, tu jesen bez lista.
Volim kad me psovke gađaju k΄o stene
Slične gradu kog oluja bljuje,
Tad rukama samo jače stegnem
lelujave svoje kose bujne.

Tako volim kad me uspomena vrati
U mukli šum jova i jezerski gustiš,
Pa mislim: negde žive moj otac i mati
Kojima nije stalo do stihova pustih,
Kojima sam drag k΄o njiva, kao zene,
Kao kiša prolećna po žitnome polju.
Za svaku psovku vašu bačenu na mene
Dojurili bi oni da vilama vas kolju.

O jadni, jadni seljaci!
Zacelo ste oronuli, bojite se Boga
I blatnog ležaja koji vam se sprema...
O, kad biste samo shvatili
Da od sina vašeg u Rusiji
Pesnika boljeg nema!
Nije li vam srce za nj zeblo, kad nogu bosih
On pljapkaše kroz jesenje bare hladne?
A sada on cilindar nosi
I cipele lakirane.

No lole seoskog varnica
Još uvek se u njemu javlja.
Sve krave s firmi mesarnica
Izdaleka on pozdravlja.
Kad zapregu sretne, pijan je od vonja
Đubriva s rodnih polja, i tad je u stanju
Da rep ponese svakog konja,
Kao skut mlade na venčanju.

Draga mi je domovina,
Mnogo mi je draga domovina!
Iako je prekriva vrbova rđa tuge.
Drage su mi ukaljane njuške svinja
I kreket žaba u večeri duge.
Detinjstvo, još te s bolnom setom pamtim!
Kad aprilske večeri maglu nam donesu,
Naš klen se sagiba ka sutonskom kresu
Kao da se, čučnuvši, hoće ogrejati.
Šta mu vranjih jaja iz gnezdâ ja zaplenih,
Verući se po njegovom granju!
Da li mu se krošnja još uvek zeleni?
Ima li još jedru koru nekadanju?

A ti, psu šareni,
Verno biće drago?
Od starosti si promuk΄o i slep,
Po dvorištu vučeš obešeni rep,
Njuhom zalud lutaš za štalom i pragom.
O, što sam voleo nestašluk pseći,
Kad bi sa mnom zdipio majci komad hleba,
Pa, nimalo se jedan drugog ne gadeći,
Kad bismo ga smazali negde kako treba.

Ja sam i sad isti.
Istu imam dušu davnu.
K΄o različak u raži, na licu cvatu oči.
Prostirući od stihova rogožinu travu,
Nešto bih vam rekao u toj noći.

Zato – laku noć!
Laku noć vam svima velim!
Suton zveči kosom po travama gustim...
A ja danas silno želim
Da s prozora mlaz na mesec pustim.

Svetlosti modra, sjaju u modrini!
I mreti je lako u takvom azuru!
Šta ako za mene kažu da sam cinik
Što nosi fenjer prikačen na turu!
Pegazu dobri, ti kljuse umorno,
Šta da radim s tvojim tromim kasom?
Pacovima dođoh, kao majstor surov,
Da im slavu pevam punim glasom.
Mojom ćulom, kao i avgustom,
Teče vino uzburkane kose.

Hteo bih da budem jedro žuto
K onom kraju kud nas vali nose.

Prevod: Nikola Bertolino





Nincsenek megjegyzések:

Megjegyzés küldése